Konec dětství ze dne na den

 

reklamní sdělení

 

„Víra v rodiče je skálou, na níž dítě buduje svůj vztah ke světu a lidem. Pokud je tato absolutní víra narušena příliš brzy, vrhá to dítě do chaosu.“

Mnoho dětí mají ke svým rodičům, ač jsou už velcí anebo dospělí, negativní vztah.  Jako děti jsme dělaly na naše matky různé obličeje, když po nás něco chtěly, vzdychaly jsme, když jsme se museli jít učit, utíkali jsme a chodili za školu a určitě si každý z nás vybaví i něco jiného ze svého vlastního dětství.

Vyrůstala jsem v době, kdy jsem nemohla mít mobilní telefon, oblíbená hračka byla Mončičák a nejlepší žvýkačka byla Pedro. Na dovolenou jsme jezdili jen na Hracholusky a to jen proto, že ji můj otec měl levnější jako zaměstnanec Povodí Vltavy. Takže moře jsem dodnes třeba nikdy neviděla.

Rodiče měli vztah jak na houpačce. Jako všechny páry se na začátku jejich seznámení milovali, ale láska po čase vyprchala. Začali chodit do hospody a můj otec se nebál občas si zahrát i automaty. Po práci mě jen zkontrolovali, jestli mám vše do školy, musela jsem se dovolit, zda můžu jít ven a šli pryč. Vztah jsem s nimi neměla tedy moc vlídný, jen občas s mamkou, protože jsem k ní měla pořád blíž, a i když mě štvala, tak jsem jí měla ráda a dokázala jsem při problému přijít a říct „promiň“. Někdy chodil táta do hospody sám a máma za ním pak docházela. Takže tak nějak moje dětství přestalo být dětství, rodiče jsem po čase začala ignorovat a v 16 jsem začala více zkoumat svět a poznávat různé kamarády, kteří mi mohli nabídnout něco, co mi chybělo.

mamka_segra

Neměla jsem ráda samotu !!!

„Samota umí být dobrým přítelem i ponurým pánem. Někdy jí vyhledáváme jako úkryt před bolestí a strachem, nepochopením či výsměchem druhých. Když se začne proměňovat v osamění, prázdný prostor bez lásky a porozumění, stává se tíživými okovy. Vysvobození z nich pak marně hledáme v náhražkách, v nichž nacházíme více strádání než svobody.“

Kamarády jsem si tedy našla a trávila s nimi spoustu času. Možná proto mi pak unikalo, že když jsem šla ven, moje matka zůstala doma a už ani do hospody nešla. Unikalo mi spoustu věcí, třeba že rodiče jsou zadlužení a možná přijdeme i o byt.

Vše mi došlo až jednoho dne, kdy jsem s hrůzou zjistila, že moje matka veškerý problémy chtěla ukončit tím, že zmizí ze světa. Že odejde navždy. Nechá mě tady!

3.7. 2005 je den, kdy se mi můj život docela změnil

mamka

Mojí maminku odvážejí do nemocnice na vypumpování žaludku a zároveň na psychiatrickou kliniku. V tento den jsem přestala být dítě v pubertě a veškerý svůj volný čas jsem věnovala jí. V té chvíli jsem začala litovat úplně všeho, co jsem jí kdy řekla a udělala, a že jsem se nepokusila zastavit to, co jsem každý den viděla. V hlavě mi proběhlo spousta myšlenek a otázek, co by, kdyby.

Denně jsem docházela za ní do nemocnice a musela se držet, abych se před ní nerozbrečela. Byla úplně mimo a vypadala jako hadrová panenka. Její dlouhé černé vlasy překrývaly bledý a smutný obličej. Úsměv se zcela vytratil a občas jí jen ukáplo pár slz. Byla úplně jiná. Bez života!

Nelíbilo se mi to…

V té chvíli jsem si vybavila, jak se mamka starala o mě, jak mi dělala culíky, když jsem byla malinká, jak mě bránila a strachovala se o můj život, když jsem trpěla vážnými nemocemi. Byla jsem zahalená do spousty emocí a stále častěji jsem se utvrzovala v tom, že i když nevedla život, jak by si ho představovala a já i můj starší brácha jsme přišli o dětství, tak je to pořád naše MÁMA!

Přišla jsem o kamarády, tátu jsem začala nenávidět a doma se mi dýchalo špatně. Muselo se něco změnit! Denně jsem byla před nemocnicí a čekala jsem, až budu moct za mojí mámou přijít. Vzala jsem si s sebou kosmetiku a ostatní nezbytné věci pro ženu a byla jsem odhodlaná, že jí vrátím zpátky do života doopravdy.

Nejprve ji čekalo sprchování. Bože! Tak slabé a hubené tělo jsem na ní ještě neviděla. Stála ve sprše a nehýbala se. Tak jsem ji celou omyla, aby voněla, a při tom jsem jí stále něco povídala, jako dítěti: „No vidíš, zase budeš voňavá. Táááák, teď ještě záda a pak tě jen osuším.“ Vlasy jsem jí česala a hladila jí při tom, voněly přesně tak, jak si pamatuju, když se skláněla nad mojí postel před spaním. Potom jsem vzala make-up, trochu jí vrátila barvu a z mé strany bylo hotovo. Dala jsem jí do ruky zrcátko. Dívala se na sebe a já jí vykouzlila první úsměv, přesně tak jako když ho před lety vykouzlila ona mě, když jsem byla miminko. „Vidíš, jak jsi krásná? Maminko prosím tě vrať se mi!“

Nedokážu vám sem popsat emoce, nemohu vám sem přenést slzy a utrpení, které jsem před ní tajila, abych jí ještě víc nestresovala. Byla jsem 16letá holka, která přeskočila určitou etapu života a musela se z ní ze dne na den stát dospělá žena.

Pár týdnů jsem za ní ještě docházela a nebála jsem se to vzdát. Nosila jsem do nemocnice i kytaru a všem tam hrála a zpívala. Psychiatrie byla mým druhým domovem a doktoři věděli, že jim tam svou mámu nechci nechat dlouho a už pro mě neplatily ani návštěvní hodiny. Chodila jsem za ní od rána a domů jsem odcházela v pozdních odpoledních hodinách. Trvalo vše 2 měsíce, ale nakonec jsme se všichni dočkali dobrého konce a měla jsem svou mámu konečně doma.

mamka_2

Dnes jsme vlastně nejen matka a dcera, ale svou mámu beru už jako nejlepší kamarádku. Mohu jí říct vlastně všechno. Smutné je, že nás ale stmelila takováto příhoda.

Myslím si, že bychom si rodičů měli vážit, ať už k nim máme vztah jakýkoliv. Dají mi za pravdu určitě ti, kteří bohužel o rodiče už přišli. Ať chceme nebo ne, k rodičům jsme připoutaní. Sice postupem času se pouta přetrhávají, ale nikdy se nepřetrhnou úplně.

Má matka je nejdelší láskou mého života. Nikdy jsme nepřestřihly pupeční šňůru.

Ina Kolaříková

je mladá maminka dvou dětí, která miluje vaření, ráda tancuje a skládá texty k písničkám

reklamní sdělení

 

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..