Život s dítětem, které má ADHD
reklamní sdělení
Název ADHD pochází z anglického Attention Deficit Hyperactivity Disorder a česky se překládá jako Porucha aktivity a pozornosti anebo jako Hyperkinetická porucha.
Děti s označením ADHD jsou nepozorní, aktivní, neposední a velmi impulzivní.
Mezi laiky a mnohdy bezradnými rodiči se velmi často objevuje názor, že ADHD je jen omluva pro nevychovanost. Faktem ovšem zůstává, že 6 – 9 % všech školních dětí v současnosti ADHD trpí.
„Můj bože, jsem těhotná!!!!“
Takováto či jiná věta všem ženám prolítne hlavou, když na těhotenském testu uvidí 2 čárky. Bylo mi 19 let, když se mi začal měnit život. Můj partner, o 17 let straší, měl taktéž obrovskou radost a těhotenství z půlky prožíval se mnou. Jenže těhotenství nemusí být vždy jen krásné, bez starostí a bez hádek a pláče. I nás to po čase potkalo, ale že má přijít na svět můj první potomek, mi dodávalo sílu.
Syn Michal se narodil v roce 2008 zdravý a nijak jsem si neuvědomovala, že bych mohla být jednou z těch maminek, která bude řešit zdravotní komplikace svého dítěte. Prostě jsem měla krásné a zdravé dítě.
Školka pro něj nebyla úplně příjemná
Můj syn byl od malička hodně šikovný a nadaný. Ve 2 letech mluvil plynule ve větách, ve slovech říkal písmenko Ř, krásně maloval a ve 3 letech se naučil jezdit na kole bez přídavných koleček. Tak co se mohlo najednou pokazit?
Od jeho 2 let jsem už nebyla s jeho tatínkem, ale žila jsem půl roku u své matky a poté u svého nynějšího partnera. Prvních půl roku, co syn nastoupil ve svých 3 letech do školky, se úplně změnil. Stranil se kolektivu, seděl v koutě, nechtěl tam spát, byl agresivní vůči ostatním dětem, nechtěl na vycházku a držel se třeba i zábradlí. Učitelka mi často volala, ať si pro syna přijdu. Nakonec učitelka navrhla Pedagogicko-psychologickou poradnu. Tam jsme sice nějakou dobu chodívali, ale rady tipu: Zahrňte ho polštářema, chce být v bezpečí apod., se mi úplně nelíbilo.
Ve školce by si asi ťukali na čelo. S přibývajícím věkem se situace uklidnila, syn dostal k sobě i brášku, ale výkyvy v chování byly pořád. Dle učitelky, a to synovi bylo 5 let, byl třeba 3 dny jako andílek a další den jak smyslu zbavený.
Předškolní docházku jsem ukončila předčasně a nechala si ho tedy doma. Čekala nás ale další etapa jeho života.
Nástup do školy!
Skončily prázdniny, a nastal den D. Všichni prvňáčkové byli natěšení, až poznají školu blíž než u zápisů. Jsou zvědaví, kdo bude jejich paní učitelka a jaké děti budou mít ve třídě. Míša ne.
Bylo mu to víceméně jedno, sedl si „uťáple“ do první lavice a nerozhlížel se ani okolo sebe. Byl nervózní a já s ním.
Průběh roku bych zhodnotila spíše negativně. Známky nosil moc pěkné, jen jednou se stalo, že dostal 5, ale zarazilo mě jeho odůvodnění.
Prý se mu nechtělo psát. Děti ze školy se s ním moc nebavily, a nejhorší jeho zkušeností z tak krátkého života, byla dle nás, začínající šikana na jeho osobu.
Iniciátoři byli a dodnes jsou 3 sourozenci (2 kluci-dvojčata a 1 holka) a asi nemusím psát, že nejsou úplně z normální rodiny. Nebudu tu soudit, to nechme na osudu samém, ale stále víc jsem od Míši slyšela, že dvojčata mu nedají pokoj. Jak jsem chodila do školky, začala jsem být jako doma i ve škole. Pořád telefonáty, zvaní na „kobereček“ před ředitele a zbytek dne jsem pociťovala negativní stav mého těla, pocit bezmoci a nekonečné probdělé noci a usínáním se slzami do polštáře. Co se s mým chlapečkem děje? To, že je občas svůj a má svoje nálady přece neznamená, že je špatný!
Rozhodla jsem se pro vyšetření u psychologa
Tohle období bylo jedním z nejtěžších. Docházeli jsme nejprve ke klinickému psychologovi, ten nás automaticky poslal k psychiatrovi a po podrobnějším vyšetření mi doktorka řekla, že syn má syndrom ADHD. A jak tedy vypadá takový život s dítětem, který už delší dobu tímto trpí?
Děti s ADHD potřebují pevné hranice, ale i vlídnost. Hyperaktivita je vývojová porucha, která vzniká v době těhotenství nebo porodu. Hyperaktivní děti jsou neposedné, skáčou lidem do řeči, je pro ně složité přizpůsobit se normám. Křik na ně ale neplatí, spíše naopak. Jenže to je mnohdy pro rodiče náročné.
NEPOZORNOST
- Má problémy s plánováním a organizováním aktivit
- Není schopen udržet pozornost během delší činnosti
- Je zapomětlivý více než ostatní děti
- Ztrácí věci
- Snadno se nechá rozptýlit svým okolím
- Vyhýbá se činnostem, které vyžadují dlouhodobé psychické úsilí
- Není schopen dokončit úkon nebo dodržovat pokyny
- Často neposlouchá, když se na něho mluví
- Nedokáže věnovat pozornost detailům, dělá chyby z nepozornosti
HYPERAKTIVITA
- Má problém být v klidu při hře nebo odpočinku
- Příliš mluví
- Často vstává ze židle, i když by měl zůstat sedět
- Často je jako v poklusu, jakoby ho poháněl nějaký motor
- Často vrtí rukama a nohama
- Často někde pobíhá anebo leze, i když to není vhodné
IMPULZIVITA
- Odpovídá v předstihu, ještě před dokončením otázky
- Je nedočkavý, než na něho přijde řada
- Skáče do řeči druhým, a nebo si bere věci druhých bez dovolení
Samozřejmě, že každé dítě vykazuje čas od času takovéto příznaky anebo chování, ale to ještě neznamená, že má ADHD. Děti s ADHD však mají tyto příznaky trvale, častěji a ve větší míře než jiné děti stejného věku. A tyto příznaky narušují jejich fungování v různých prostředích.
Děti se s ADHD už narodí. Na vině můžou být geny – zpravidla se tato porucha dědí po mužské linii, a postihuje tedy častěji chlapce. Porucha pozornosti vzniká už v době těhotenství nebo při porodu.
Dokud je dítě doma s rodiči, je mu věnovaná neustálá pozornost, a proto lépe zvládá jednotlivé situace. Ve školce je ale najednou plno sociálních podnětů, které dítě trpící ADHD nedokáže zpracovávat. Děti v tomto věku velmi těžko chápou sociální vztahy, často nemají pud sebezáchovy a mohou se dopouštět chování, které je nebezpečné až ohrožující. Pokud je ve třídě třeba více než 20 dětí, a to je bohužel v našich školkách současný trend, není možné takové dítě ve třídě zvládnout. Dítě s ADHD musí nejprve postupně pochopit, jak fungují vztahy ve skupině. Kvůli poruše pozornosti není schopné vnímat jemná pravidla, která utvářejí sociální život. Potřebuje vše podrobně vysvětlit, aby vědělo, jak se má chovat.
Syn dostal medikaci, aby mu pomohla dané situace zvládnout, a škola už o všem ví. Najdou se ale bohužel mezi dětmi tací, kteří nerespektují i po vysvětlení synovu „nemoc“ a nadále ho provokují. V tu chvíli se Michal nezachová jinak, než výbuchem jeho zlosti. To je totiž jeho největší obrana. Doma je to podobné. Dítě vám klidně řekne, že jste hnusná máma, nebo otci, že je odpornej. V dané situaci není „po jeho“ a tak použije svoje slovní zbraně.
Nejhorší je, že to začal zkoušet i na svého mladšího brášku. Ve škole se totiž naučil mimo klasického vzdělávání, i jiné věci. Například používat sprostá slova, nadávat, ubližovat a rvát se. Takže i na mladšího syna to má samozřejmě negativní vliv. Není to lehké se naučit komunikovat se svým vlastním dítětem. Musíte dopředu přemýšlet, co mu řeknete, jak se zachováte, jaký použijete trest. Musíte se hlavně vy smířit s tím, že prostě takové dítě máte a nebude jiný a vy ho takového musíte brát. Být mu stále oporou a být tu pro něj. Nesrovnávejte prosím s jinými dětmi to vaše!
Existuje případ, kdy bylo dítě do svých čtyř let vyloučeno ze tří školek. Pokud si něčím takovým projde v tak nízkém věku, určitě bude méně důvěřovat dospělým, hůře bude navazovat sociální vztahy a z kontaktu s druhými lidmi může mít strach. Pokud se ale děti setkají s osvícenou učitelkou, která poruchu rozpozná a dokáže s ní pracovat, může mít dítě vyhráno a jeho vstup na základní školu se obejde bez větších komplikací. Děti, které měly štěstí ve školce, odházejí na základní školu sociálně i emocionálně zralejší, a zpravidla se do školy také těší.
Děti, které trpí poruchou pozornosti, potřebují přesně znát hranice. Musí vědět, co je žádoucí a nežádoucí, a co se stane, pokud něco nežádoucího udělají. Vedle striktních a srozumitelných pravidel je ale nutná i citovost. Dospělý by měl všechno dělat pro to, aby dítěti pomohl, a ne aby si prokazoval autoritu a moc. Také se vyplatí s dítětem o případném konfliktu, který se přežene, mluvit, aby pochopilo, proč k němu došlo.
Co se týče školy a domácích úkolů, tak zde je to individuální. Máme to štěstí, že syn má pěkné známky a nemusí se doma tolik učit. Jen domácí úkoly probíhají tak, že se mi syn staví na hlavu, neposedí a prostě nevydrží ani půl hodinu sedět v naprostém klidu. Dávejte proto dětem při jakékoliv práci pauzu.
Používejte jiná slova, než MUSÍŠ, UDĚLEJ, PŘESTAŇ, třeba slova: Bylo by dobré kdyby — podívej na nepořádek v pokojíčku, zkusíme z něj společně udělat zase ten tvůj pěkný? — Teď sis hrál a je čas si taky trochu pohrát s písmenky v češtině, apod.
Někdo mluví o štěstí, že má takové dítě, že má jiné dítě než ostatní. Jiní situaci vnímají jinak, nejsou schopni se sžít s tím, že jejich dítě má syndrom ADHD. Jsou ve stavu, kdy neví jak k dítěti přistupovat. Měli bychom si ale uvědomit, že jsou to pořád naše děti. Děti, které jsme přivedly na svět, a rozhodli jsme v této chvíli, že je budeme milovat do konce života, ať jsou, jací jsou. Pomozme jim zvládnout toto období.
reklamní sdělení
Moc krásně napsané.. také mám doma syna ADHD a mladší dceru bez a čeká nás od září první třída… Tak jsem zvědavá, jak to společně zvládneme… mějte se krásně